napsali o tiplerech
|
tyto články vyjadřují názor či zkušenosti pisatele
ve všech případech jsou zde zveřejněny v jejich plném a původním znění
Miroslav Načeradský: Anglický tippler - radost z chovu a letu
Miroslav Načeradský: Anglický tippler - vytrvalostní rejdič
Frank Otta: Chov Anglického tipplera pro pouhé potěšení chovatele
Luka Kapac: Jak na mladé holuby
Frank Otta: Český rekord starých - 17 hodin 35 minut - a co mu předcházelo
Pavel Motyka: Kosovo 2008
Alex Jóža: O počátcích tipplerkaření u nás. Zvukový záznam vzpomínek přítele Jóži ze dne 24.3. 2010.
Zdeněk Stodola: O holubech co jsem jich tady viděl
Josef Beran: CZ rekord 18:01 na vlastní oči
Bob Ofield: Tulák (do češtiny volně přeložil Frank Otta)
Anglický tippler je vytrvalostní skupinový rejdič. Hejno nejméně tří holubů musí létat společně a na daný povel se též společně vrátit na místo startu. Vznikl v první polovině 19. století v Anglii křížením rejdičů a kotrláků dovezených z Indie a Persie.
Cílem tohoto článku je přiblížit více tento sport širší veřejnosti, a hlavně ukázat mladým lidem způsob možné zábavy a sportovního vyžití. Druhým důvodem je fakt, že v naší odborné literatuře nenajdete publikaci, která by se zabývala speciálně chovem sportovních rejdičů, a natož anglických tiplerů. Chci se podělit o své dlouholeté zkušenosti s chovem anglických tipplerů. Chov holubů, a v nemalé míře i chov sportovních rejdičů má v českých a slovenských zemích velkou tradici,což je velice dobře známo široké holubářské veřejnosti.
V první polovině minulého století k městu Praze patřila kroužící hejna rejdičů různých plemen. Hejna se vznášela nad Michlí, Nuslemi, Hostivaří, Záběhlicemi a ostatními pražskými čtvrtěmi, která jsem jako dítě s nadšením a obdivem pozoroval z okna našeho bytu na Pankráci poblíž dnešního Nuselského mostu ještě v šedesátých letech.
V letech, kdy jsem navštěvoval základní školu, jsem o sportovních rejdičích přečetl, co se dalo, a tak jsem se dozvěděl o anglickém vytrvalci s názvem tippler ve volném překladu to znamená princ vzduchu. Jedná se o rejdiče s pomalým krouživým celodenním letem s poměrně velkým průměrem opisujících kruhů. Výška letu závisí od typu a linie chovaných tipplerů. Může to být malá (100-200m), střední (300 - 400m), velká (500- 600m), ale i nedohledno (nad 700m). Tippleři dnešního typu pocházejících z předních evropských chovů létají v průběhu letu ve všech třech uvedených výškách, ale záleží ovšem na počasí, krmení a dalších okolnostech.
Mezi chovateli je označován jako anglický tippler. Jeho německý název je Tipple (Flugtippler) a anglicky je to Tippler (Flying Tippler). O původu tipplerů najdeme první zmínku v knize Joba Ofielda. V Anglii převládá názor, že tippler má svůj původ v Rainbow nedaleko Macclesfieldu.
Jako původce vyšlechtění tipplera macclesfieldského typu je označován pan Powell. Byl to holub střední velikosti, střední délky těla a zobáku s perlovým okem, s nepříliš plným čelem a s pevnými svalnatými zády vyšlechtěný pro let ve velkých výškách s kotrmelci. Pozdější křížení těchto holubů s plemeny tumblers a comulets mělo za následek snížení počtu kotrmelců během letu, ale vznikli holubi s větší výdrží v letu.
Okolo roku 1870 pan Geo Smith z Nottinghamu zkřížil tumblery létající ve velkých výškách s tipplery,kteří byli tehdy v Nottinghamu a Leicestru neznámí. Byli to holubi z chovu pana Coucha a létali 5 - 6 hodin bez přerušení, ale za letu mnoho kotrmelců nedělali. Angličtí chovatelé v této oblasti zbavili cíleným výběrem holuby kotrmelců a dosáhli letů 11 - 12 hodin bez jediného kotrmelce.
Do roku 1875 byli macclesfieldští tippleři ve střední Anglii neznámí. V tomto roce byli objeveni v chovu po zesnulém chovateli panu Williamovi Jollym, jednalo se o holuby na krátkých nohou a s charakteristicky širokou letkou, čímž se lišili od typu tipplera kříženého s tumblery. Ale ani tito čistí macs - tippleři nedokázali ještě přesvědčit místní chovatele a při pořádání soutěží to byli právě tumbleři, kterým se neochvějně důvěřovalo. Následující roky zbavily tumblery priority a tippler se stává velkým letovým favoritem.
Kromě výše uvedených plemen použitých k vyšlechtění anglického tipplera do dnešní podoby byl znám též nádherný holub-rejdič "high flyer", pocházející z Burslemu a Gongletonu. Hloubi tohoto typu byli slabé tělesné konstrukce, nedokázali čelit drsnému počasí, ale byli však rozšířeni po celé Anglii a po křížení s tumblery, kteří nedělali kotrmelce, bylo dosaženo výrazného zdokonalení jejich letových schopností.
V roce 1896 došlo k výměně holubů mezi chovateli z Nottinghamu a Leicesteru. Nottinghamští chovatelé přijeli do Leicesteru a skoupili velké množství tumblerů, kteří nedělali kotrmelce. Příčinou masového zájmu o ty holuby, bylo to, že leicesterští chovatelé už tenkrát dokázali, aby jejich holubi létali 17 hodin.
Sheffieldský tippler je právem obdivován pro dlouhou výdrž v letu a je označován jako "zázrak ze Sheffieldu" a od macclesfieldského typu se výrazně liší.
Pravidelné závody anglických tipplerů se pořádají v Anglii od roku 1883 . Pro vynikající letové schopnosti, mírnou a inteligentní povahu si tento sympatický holoubek brzy získal oblibu téměř po celém světě.
Toto plemeno lze rozdělit na dvě skupiny, které se od sebe liší účelem chovu:
Tippler je světově nejproslulejší plemeno výkonných rejdičů, vyniká velmi vytrvalým letem. Nejlepší jedinci dosahují času nad 20 hodin nepřetržitého letu během jediného dne. Jsou to skupinový letci, závody jsou vypisovány pro hejna (skupiny), nejméně tří holubů, kteří musí startovat a létat společně. Na daný povel se též vrací na mateřský holubník. Jako první začali používat pro tento účel vábníka - droppera (převzato z angličtiny) Angličané a s jeho pomocí dosáhli v tomto sportu velkých úspěchů. Nejčastěji se k tomuto účelu používají bílí angl. pávici, kteří se vypustí na střechu, a tím se dá signál hejnu závodních tipplerů, že se mají vrátit na holubník. Tato metoda je založena na podmíněném reflexu a s jejím nácvikem se začíná v útlém věku každého tipplera. Tento způsob je sice ve světě nejpoužívanější, ale závodní předpisy dovolují používat v podstatě jakýkoliv signál k usednutí hejna (např.zvukové nebo světelné signály). Termíny jednotlivých závodů jsou pevně stanoveny a každý rok před začátkem letové sezóny se do nich chovatelé přihlásí, anebo do nich postupují podle výsledků z předchozích závodů. Závody mají přesně vypracovaná pravidla určující jejich průběh, hodnocení výsledků a na jejich dodržováním dohlíží delegovaní rozhodčí. Úkolem rozhodčích je sledovat celý průběh závodu a tyto údaje zanést do letového protokolu, který se ihned po ukončení závodu zasílá na adresu klubu.
Klub jednotlivé výsledky porovná, určí se pořadí soutěžících a nejlepším se udělí ceny. Porušení pravidel se trestá diskvalifikací. Podrobněji se můžeme zabývat touto tématikou někdy později.
Tímto článkem jsem se snažil přiblížit podstatu a původ této zájmové činnosti co nejširší chovatelské veřejnosti. V posledních letech jsem zjistil, že v naší republice je docela dost chovatelů tohoto ušlechtilého, mírného a inteligentního holuba. Většina našich chovatelů má tipplery pro radost, nejsou členy speciálního klubu, tedy s tipplery nezávodí. Asi tak před rokem jsem začal sestavovat seznam chovatelů tipplerů u nás a při této příležitosti jsem zjistil, že drtivá většina našich tipplerů pochází z chovu pana Josefa Tylšeho, který dovezl v šedesátých letech minulého století okolo 10 párů z Anglie. Tento chov u nás vytvořil téměř chovnou linii s charakteristickými rysy, povahovými i letovými. Aniž si to naši chovatelé uvědomují, začali se potýkat s tím, že tyto chovy jsou stále více příbuzné. Podařilo se mi získat několik nadšených tipplerářů a cítíme potřebu za dané situace zmapovat původ těchto holubů s důsledným vedením plemenných záznamů, což považujeme za základní krok k zachování této linie.
Já osobně disponuji kontakty na přední evropské chovatele tipplerů. S jejich pomocí jsem geneticky i výkonnostně oživil svůj chov. Právě touto cestou vyzývám ostatní chovatele tohoto plemene k hromadné spolupráci, máte-li zájem, kontaktuje mě na adrese:
Miroslav Načeradský
ul. Dolnokřeslická 46
104 00 Praha 10 - Křeslice
Tel/fax.- zaměst. : 267 710 048
Mob.: 606 934 366
Uvítáme Vaše názory, připomínky, zkušenosti a zájem o tipplery.
Ve svazovém Chovateli č.6/2004 jsem zveřejnil článek nazvaný "Anglický tippler - radost z chovu a letu" s cílem přiblížit našim chovatelům chov a závody těchto ušlechtilých a inteligentních holubů. Druhým cílem tohoto článku byla výzva ke spolupráci chovatelů Anglického tipplera. Chtěl bych touto cestou poděkovat za mnoho dopisů, které jsem obdržel. Na mnohé z nich jsem odpověděl, ale také mnoho jich zůstalo z časových důvodů nezodpovězeno, a tak bych to chtěl napravit tímto článkem.
Většina nezodpovězených dotazů se týká výcviku a tréninku závodních hejn.
Způsobů je několik, a proto jsem se rozhodl popsat, jak to dělám já. V závodním hejnu mívám 7-8 samců a stejný počet holubic. Počátkem března sestavím z těchto závodních jedinců chovné páry a nechám je odchovat jedny mladé. Holoubata ve stáří 6 týdnů oddělím od rodičů a rodiče pak rozdělím podle pohlaví do jednotlivých závodních oddělení. Holoubata přemístím těž do vlastního oddělení. Moje závodní oddělení je v podstatě jedna místnost 1,8m x 5m rozdělená dvěma stěnami z mřížek na tři části-oddělení. V prvním oddělení jsou umístěni holubi (samci), v prostředním holoubata a zadní oddělení je pro holubice. Oddělení holubů a holubic je vybaveno sedačkami a 8 boxy. V oddělení holoubat jsou jen sedačky. Sedaček by mělo být v jednotlivých odděleních dostatečné množství a to převyšující počet holubů. Je třeba si uvědomit, že tito holubi jsou špičkovými sportovci, od kterých požadujeme špičkové výkony. Z tohoto důvodu je nutné vytvořit klidné prostředí bez zbytečných stresů.
Nejprve popíši trénink a přípravu na závod starých tipplerů. Práce s hejnem holubů (samců) a holubic(samic) je v mém případě stejná jen s jediným rozdílem, že se samci nezávodím, ale připravuji je jako na závod a vypouštím je v neděli, tedy den po závodu. Z tohoto důvodu závodím vždy v sobotu a v neděli si pak otestuji samce. Mnohokrát se mi stalo, že holubi podali lepší výkon, něž předešlý den holubice. Přesto věřím více svým holubicím, protože podávají zdaleka vyrovnanější výkony. Samci jsou podle mého názoru náladoví. Dokáží v tréninku nalétat 15 hodin a vůbec se jim nechce sedat, ale na druhé straně si dokáží vynucovat signál k sesednutí již třeba po 8 hodinách.
Po rozdělení tipplerů podle pohlaví a oddělení holoubat od rodičů, krmím zásadně ve vletové kleci umístěné na venkovní stěně závodního oddělení a to vždy večer po setmění při umělém osvětlení. Dříve jsem používal bílé Anglické páviky jako droppery (vábníky - viz.článek v Chovateli č.6/2004), kteří u závodních tipplerů vytvářeli podmíněný reflex na krmení. Dnes používám bílý klobouk, bílý plášť a nacvičený zvukový signál. Ne, že by se mi stará anglická metoda neosvědčila, ale odpadá problém s umístěním dropperů v čase, kdy nekrmím. První tři dny po rozdělení podávám pouze ječmen, aby se holubi zbavili přebytečného tuku. Čtvrtý den závodní tipplery vypouštím po jednom jedinci, kterého nechám obletět několik okruhů, a pak mu dám signál k sesednutí. Toto opakuji se všemi závodníky z obou hejn. Tento způsob se mi osvědčil, protože se předejde ztrátám v prvním sezónním letu a to hlavně u ročních holubů. Po dosedu podávám dietní směs pro poštovní holuby. Další den vypustím odpoledne jedno z hejn nechám ho létat okolo půl hodiny (podle kondice nejslabších jedinců), poté dám povel k sesednutí. Po dvaceti minutách po sednutí podávám dietní krmnou směs. Pak toto opakuji s druhým závodním hejnem. Následující den po obědě vypustím jedno z hejn a po 1-2 hodinách, podle kondice, dám povel k sesednutí a to samé opakuji s druhým hejnem. Podmínkou je, že holubi okamžitě po sednuti seskakují do vletové klece. Další dni vypouštím po obědě každý den jen jedno hejno a nechám ho létat okolo 3-6 hodin podle kondice. Během několika dnů se hejna dostanou do dobré kondice a po šesti hodinách evidentně nechtějí sedat. V této fázi podám po letu obohacenou krmnou směs a vypouštím jednotlivá hejna každý třetí den a to nejpozději do 10té hodiny dopolední. Signál k sesednutí dávám podle momentální kondice závodních tipplerů, nikdy hejno nenutím létat co nejdéle. Mnoho chovatelů dělá tuto chybu z touhy dosáhnout co nerychleji dlouhých tréninkových časů. Opakem je pak výsledek, tippleři nelétají s radosti, ale z donucení a časy jdou rapidně dolů. Viděl jsem holuby, po rodičích z předních evropských chovů, létat okolo šesti hodin, nový majitel nadával na prodávajícího a nazýval ho podvodníkem. Podle mého názoru na vině si byl sám, protože holuby nepřiměřeným tréninkem zbavil přirozené radosti z letu. Ve dnech, kdy tippleři mají odpočinkové dny, je třeba dbát na regeneraci klidným prostředím slunného,vzdušného holubníku a dopřát holubům možnost koupele.
V době 20 dnů před závodem by hejno mělo dosahovat bez problémů časů od 10-14 hodin při tréninku podle kvality závodního materiálu. Tipplery není třeba nutit k letu, kvalitní hejno létá samo s radostí.
V této tréninkové fázi vypouštím hejno v co nejčasnějších ranních rodinách každý čtvrtý den za každého počasí (mimo extrémů) a před letem podávám vodu. Po letu dávám energeticky bohaté směsi. Krmení trvá dvacet minut poté odebírám i vodu. Vodu odebírám jen v době přípravy na závod. Tréninky si rozvrhnu tak, aby poslední končil sedmý den před závodem a holuby nechávám létat skoro do tmy.
Šest dní holuby nechám odpočinout v jejich závodním oddělení s boxy. Dříve jsem tipplery, vybrané pro závod, umisťoval na dvacet dva hodin denně do boxu, ale dnes to již nedělám. V boxech jen krmím a nechám je zde jen přes noc. Nečiním tak z několika důvodů, jednak létám jen na světlo, jinými slovy nepřipravuji své holuby na noční lety, protože na to jednak nemám čas, ani sousedé nejsou nadšení nočním osvícením střechy. Dalším důvodem, proč už boxy nepoužívám přes den je ten, že kvalita mého chovu se již zvedla a není potřeba pro let, který může trvat maximálně něco okolo 17 hodin je připravovat v boxech. Z časových důvodů se přihlašuji většinou jen na závody v červnu (Long Day) a červenci (Mistrovský závod starých).
Znovu opakuji, metod krmení je mnoho. Každý chovatel si musí osvojit to, co vyhovuje jeho tipplerům a v neposlední míře,i jemu samému. Krmná metoda před závodem může mít úspěch jen za předpokladu, že naši tippleři dostanou kvalitní krmivo, které znají a s chutí ho konzumují. Žádné experimenty jak s krmením, tak s ustájením a nebo změny v našem chování, nepřinesenou dobrý výkon. Tippleři musí byt v klidu, psychické a fyzické pohodě po celou dobu přípravy na závod a to včetně startu. Dopřávám tiplerům dva dny před závodem za poledne možnost koupele, ale hned po vykoupání je nutné vodu odebrat, aby ji nepili.
Velký český chovatel a znalec tipplerů nebožtík pan Antonín Hotový z Prahy 4 - Libuše říkal: ,,Není rozhodující čím člověk tipplery nakrmí, ale to, že je dobře nakrmí.” V této větě je schováno všechno umění o chovu anglických tipplerů, čím je chovám déle, tím více si uvědomuji hloubku této myšlenky .Závodní hejno sestavím z 3-5 ks podle momentální kondice. Malé hejno se dobře kontroluje a lehce můžeme odlišit slabší jedince a ty pak z hejna vyřadit. Dovoluji si tvrdit, že v hejnu pravidelně trénovaném ve stejném složení se vypracují vůdčí typy, takzvaní tahouni hejna. V přírodě je to zákonitý jev jedinců působících ve smečce. V hejně kroužících tipplerů si dominantní postavení získává jedinec momentálně ve výborné fyzické kondici se schopností co nejrychleji rozpoznat nebezpečí dravého ptáka a rychle hejno odvézt do bezpečí. Proto doporučují velmi citlivě a uváženě postupovat při vyřazování tipplerů ze závodního hejna. Několikrát jsem neuváženě vyřadil ze závodního hejna tipplera, a pak jsem toho dlouho litoval. Stane-li se, že tippler výborných kvalit najednou přestane podávat kvalitní výkon je třeba posoudit, zda nejde o momentální indispozici způsobenou špatným zdravotním stavem a nebo jiným vlivem. V takovém případě doporučuji poradit se s osvědčeným veterinárním lékařem specialistou na holuby, protože ne každý holubům rozumí.
Tato moje metoda vychází z předpokladu bezvadného zdraví chovaných tipplerů jak závodních, tak chovných párů. Z tohoto důvodu dávám dvakrát do roka vyšetřit trus a řídím se výhradně pokyny veterinárního lékaře, se kterým léta spolupracuji.
Myslím, že jsem napsal zhruba vše potřebné ohledně dospělých tipplerů. Teď bych přešel k mému způsobu přípravy mladých tipplerů na tréninkové lety a závody. V úvodu tohoto článku jsem uvedl, že ve věku 6 týdnů vytypovaná holoubata oddělím od rodičů a umístím je do prostředního oddělení. Někteří chovatelé tipplerů mohou namítat, že holoubata ve věku 6 týdnů jsou pro zaučování stará a tedy příliš vyspělá, což vede k velkým ztrátám při zaučování. Myslím, že v tom to není. Naopak holoubata v tomto věku se rychle naučí sami přijat potravu za pomocí podmíněného reflexu na droppera. Ráno holoubata umístím do vletové klece, aby seznámila s okolím holubníku. K večeru, jak se začne stmívat, začnu krmit v této vletové kleci za pomoci vábníka (droppera = u mě bílý plášť a bílý klobouk).
Konstrukce klece, ve které mladé tipplery osazujeme, musí být řešena tak, aby v ní nebyl průvan. Průvan vadí všem holubům, a tedy i tipplerům. Tento fakt bychom měli mít na zřeteli také při stavbě holubníku.
Při prvních dvou krmeních mladých tipplerů vložím do klece vybranou klidnou vyhladovělou holubici, která mladým názorně předvede, jak mají žrát. Po krmení každé holoubě vezmu do ruky, zkontroluji zda se dostatečně nažralo a popřípadě ho dokrmím. Před třetím krmení mladé tipplery prostrkám otvorem určeným pro zaskakování do vletové klece, tedy do předem připravené pomocné klece umístěné na vletové kleci. Po dvaceti minutách dám signál ke krmení a vložím do vletové klece krmítko s krmením. Mladí tippleři se naučí před krmením zaskakovat do vletové klece a dokud se nenaučí bez problémů zaskakovat, tak používám tuto pomocnou klec třeba i několik dní po sobě. Mají-li tento návyk stoprocentně zažitý, odstraním pomocnou klec z vletové klece a mladé tipplery k večeru po jednom pokládám na vletovou klec a zahájím krmení. Toto provedu se všemi. Když bez problému ovládají i toto, začnu je opět po jednom vykládat na střechu holubníku, kde je nechám chvíli běhat, a pak začnu krmit. Jakmile bezpečně ovládají i tuto fázi, podám jim jen poloviční krmnou dávku. Druhý den k večeru je opět po jednom vykládám na střechu holubníka a po chvilce vyložím starou holubici, kterou nechám pořádně vyhladovět. Ta se zpravidla hned zvedne a holoubě s ní. Nechám je udělat dva okruhy a začnu je vábit na krmení. Toto provedu se všemi mladými. Další dny vypouštím mladé tipplery k večeru po jednom, dokud stoprocentně reagují na signál, a zaskakují do vletové klece. Jakmile to ovládají začnu je pouštět odpoledne po dvou, ale ne sourozence. Dvojice ovládají tuto fázi bez problémů, sloučím je do hejna, maximálně po pěti kusech a následující dny vždy odpoledne začnu skupiny vypouštět. Je na místě uvést, že večer před letem podávám jen třetinu krmné dávky. Nechám je udělat několik okruhů a dám signál ke krmení. Další dny toto opakuji a prodlužuji délku letu až do doby, kdy stoprocentně reagují, pak začnu zvětšovat krmnou dávku. Hejna mladých vypouštím každý den odpoledne, když dosáhnou letů přes čtyři hodiny, začnu je vypouštět obden dopoledne a přitom vyřazuji nejslabší jedince. Po letech delších než osm hodin je nechávám dva dny odpočinout. Sestavím z nejlepších jedinců hejno maximálně o osmi kusech. V tomto období mohu trénovat již naplno všechny tři hejna (mladé, samce a holubice), každý den jedno heno dovolí-li to počasí.
Mladí tippleři mají neuvěřitelnou chuť k letu, ve velice krátkém čase dosáhnou letů nad deset hodin, a tak tipplery dvanáct týdnů staré mohu připravovat na závod. Nejprve z hejna odstraním slabší jedince a nechám šest nejlepších. V době 10-20 dnů před závodem při tréninku každý čtvrtý den musí hejno při běžných povětrnostních podmínkách dosahovat časů 10-14 hodin letu podle kvality holubů, krmení a zkušeností chovatele. Opět podotýkám, tipplery není třeba nutit k letu, kvalitní hejno létá samo s radostí.
V přípravě postupuji obdobně jako u starých tipplerů, jen s tím rozdílem, že jim nechávám vodu k pití po den k dispozici a používám vitamíny určené pro mladé poštovní holuby. Dnes je opravdu výběr krmiv a doplňkových přípravků na našem trhu celá řada. V tomto směru se pádem totality otevřely široké možnosti, a tak si každý může najít svou metodu, jak to vyhovuje jemu a jeho tipplerům.
Tak jsem se pokusil všeobecně odpovědět na nejčastější dotaz pisatelů. Závodit s tipplery je v podstatě náročnou záležitostí a chovatel tomu musí náležitě propadnout, aby z toho měl požitek.
Tippleři se dají chovat i jen tak pro radost z chovu a letu, jak to dělá řada mých známých. V případě projeveného zájmu mohu popsat i tento způsob chovu.
Předem děkuji za náměty, připomínky anebo případnou kritiku.
Po spuštění webových stránek KCHT dostávám stále častěji dotazy, zdali je možno chovat Anglické tipplery také jen tak pro zábavu chovatele a nesoutěžit s nimi. Jelikož jsem se takovéto praxi nikdy nevěnoval, nemohu z určitostí říci, ale domnívám se, že ano. Je však třeba dodržovat pár zásad, aby nám tippler "nezvlčil" a nestal se z něj povahou úplně jiný holub.
Jakou vlastně povahu takový tippler má? Je to velice inteligentní a přátelský holub, s výbornou pamětí, touhou po domovském holubníku, vzorně se stará o potomky (silně doporučuji tipplery jako chůvky pro chovatele krátkozobých holubů - lepší rodiče jsem totiž u holubů ještě neviděl), velice rád létá a drží se v hejně v poměrně veliké výšce nad holubníkem. Jako starý se neosazuje moc snadno a může se ztratit. Začnete-li se starými holuby, doporučuji je nechat zavřené jako chovné a létat až jejich holoubaty.
Tippler si oblíbí pána, který se mu věnuje, a nebojí se pak majiteli sednout i venku na ruku. Já osobně přenáším tipplery, kteří se vrátí z desetihodinových letů, na ruce do voliéry.
Jestliže tomuto plemenu holuba jednou něco povolíte, bude to dělat už stále, např.:
1) posedávat sousedům na střechách
2) dosedávat na cizí střechy dál od holubníku
3) nezalézat včas domů, apod.
Toto jsou u tipplera velice špatné vlastnosti, a jestli se v budoucnosti rozhodnete s tipplery soutěžit, budou velice na škodu. Navíc, dovolíte-li něco jednomu holubovi, ostatní ho budou následovat. Takoví prostě jsou.
Jak těmto negativním vlastnostem tedy předejít? K bodu:
1) tippler buďto létá anebo je zavřený v holubníku.
2) tippler se vypouští vždy hladový a stáhne se z letu dolů pomocí vábníků (tj. holubů, kteří nelétají), kteří se vypustí na střechu a nasype se jim trochu zrní například na mělký talíř, který se dá později přemístit. Vábníci začnou zobat a tippler se mile rád přidruží. Jako každý druhý holub je tippler nenasytný, obzvláště mladý se dokáže přežrat tak, že stěží vzlétne. Tippler se pochopitelně dá naučit dosednout i na jiný signál. Jeden můj přítel má dosed svých holubů nacvičen tak, že na holuby zapíská, zatřese plechovkou se zrním a tippleři přistanou na své střeše blízko něj.
3) když se tippleři vrátí z letu k vábníkům, okamžitě přemístíme talíř se zrním do klece holubníku, kam tippleří s vábníky rychle zaskočí, pakliže jsou ještě dostatečně hladoví. Doporučuji tudíž při stahování tipplerů nabízet vábníkům nějaké menší semínko, např. proso, aby se příliš brzy nenasytili.
Tippler má poměrně dobře vyvinutý smysl pro orientaci a holoubata, která se zalétnou při osazování, často přespí svou první noc někde venku a vrátí se domů až druhý nebo i třetí den. Stalo se, že se mi jeden dospělý holub ve fázi osazování vrátil zpět až pátý den. Z letošní první várky pěti mladých přespali čtyři svou první noc mimo dohled, ale druhý den se vrátili. Do jiného holubníku ten večer nezalezli.
Tipplerů není třeba chovat mnoho. Dvacet holubů bohatě stačí. Takto má chovatel možnost s nimi navázat opravdu přátelský a individuální vztah.
Soutěžní tippler vyžaduje pravidelnost v krmení i ve výcvicích v letu. Tuto kapitolu bych zde rád přeskočil, neboť píši pro chovatele, kteří chtějí mít tipplery pro pouhé potěšení z krátkého letu, což každý dobře chovaný tippler pochopitelně poskytne.
Doporučil bych chov tipplerů v zastřešené voliéře na zemi. Voliéra by měla být hezká na pohled, aby nebyla trnem v oku sousedům. Severní a západní strana voliéry by měla být chráněna před větrem, abychom v ní mohli nechávat tipplery i přes zimu. Na střechu voliéry bychom měli dosáhnout rukou. Tippler nemusí mít holubník v druhém patře - naopak, toto je spíš na škodu, člověk se pak moc naběhá. Na střeše své voliéry jsem umístil osazovací klec s výhledem 360°, ve které nechávám mladé třeba i celý den, pakliže není moc velké horko a nepálí do ní slunce. Uvnitř voliéry mám kotec pro vábníky, ze kterého na tipplery není vidět. Vábníky vypouštím k tipplerům v čas krmení. Krmím jednou denně večer ve 20 hodin ječmenem a špetkou řepky.
Kdo nemá čas krmit tipplery každý den, může jim pochopitelně nechávat zrní a vodu v zásobnících, ale trvale překrmený tippler nebude létat dlouho. Možná, že toto je právě to, co některý chovatel chce. Mít své tipplery k dispozici pro krátký večerní let jednou, dvakrát do týdne. Vypustí pak své celé dvacetihlavé hejno a kochá se jejich výstupem do výšky a kroužením nad holubníkem. Tippler, který má jídlo a vodu k dispozici celý den, a který není pravidelně cvičen v letu, nezalétne, podle mne, víc než 2 hodiny.
Chovatel, který se svými tipplery soutěží, nevypouští své holuby všechny najednou. Obden trénuje jen 5 -7 členný tým svých nejlepších holubů. Na chudé ječmenné stravě by tréninkový čas měl být někde mezi 6 a 8 hodinami letu. Ostatní holubi jsou zavřeni v chovném oddělení holubníku a nepouští se ven, aby neposedávali sousedům po střechách.
Jaké tipplery si tedy vybrat pro zábavný chov? Toto rozhodnutí bych ponechal na každém jednotlivci. Já osobně bych si vybral tipplery barevné. Sice se špitá, že barevný tippler má v krvi opět nedávno přimíchaného Birminghamského rollera, a někdy se na toto téma vedou na světovém fóru Tippler-Talk ohnivé debaty, přesto barevný tippler je barevný tippler a mě se líbí. Dodnes jsem si ze svých původních tipplerů ponechal v holubníku jednoho červeného a jednu stříbrnou pruhatou a jejich potomky rozdávám zadarmo. Ty soutěžní, které jsem si dovezl od mistra Rakouska, jsou pouzí obyčejní a "oškliví" modří pruhatí a straky :-)
Snažil jsem se v krátkosti napsat to nejdůležitější o chovu tipplerů pro zábavu. Jestli jsem zapomněl popsat něco, co vás zajímá, neváhejte mne prosím kontaktovat. Díky, že jste dočetli až sem.
Rád bych napsal pár slov o tom, jak zacházet s mladými holuby poté, když je ve věku 28 dní odstavíme. Já osobně je odejímám od rodičů na čtyřech týdnech jelikož se tou dobou stanou na obtíž rodičům a přítěží dalšímu hnízdu.
Holoubata přemístím do sekce mladých, kde je zavřu s několika klidnými droppery. Zde dostávají výživné krmivo a krmítko mají k dispozici na podlaze celý den. Neomezený přístup k potravě mají šest až sedm dní dokud se nepřesvědčím, že umí bezpečně jíst a pít sami. Každý den kontroluji jejich zdravotní stav a kondici pro případ, že by některé z holoubat mělo problémy samo se o sebe postarat. Když jsem si jist (asi tak po týdnu), že je vše v pořádku, začnu krmit jednou denně - a to večer. Touto dobou (asi na pěti nedělích) začnu s nácvikem na zvukový signál. Vyčistím podlahu holubníku, pískám na holoubata stejnou melodii a asi tak 15 minut jim házím zrní pomalu na podlahu. Celou tuto dobu pískám. Jsou-li ještě po 15 minutách hladové, vložím zbytek jejich potravy do korýtka a počkám, dokud se nenasytí. Takto je naučím třem věcem - žrát z podlahy (což budou později praktikovat na ploché střeše holubníku), získat mírnost a důvěru k chovateli, rozpoznat melodií, kterou si budou spojovat s příjmem potravy.
Holoubata vypustím ven pouze po zvládnutí těchto tří věcí. Před vypuštěním také změním složení jejich krmiva na méně kaloricky hodnotné a snížím jeho množství. Po vypuštění nevzlétnou prudce vzhůru, ale budou krátce polétávat vzhůru a dosedat na střechu holubníku. Ponechám je venku zhruba dvě hodiny a celou tu dobu sleduji každý jejich pohyb. Jestliže nenaučíte mladé holuby na výše jmenované podněty, jak jinak chcete dostat deset mladých holubů do holubníku než skrz jejich žaludek? Jakmile začnou létat výše a chtějí dělat širší kruhy, začnu na ně pískat onu známou melodii a stáhnu si je blíže k holubníku tím, že začnu házet pár zrníček na střechu a poté i do klece, kam zalezou. Když je mám v kleci, zavřu za nimi dvířka ven a jdu dovnitř holubníku, kde si je opět pískáním a zrním přivolávám k sobě. Během pár vteřin jsou uvnitř a chtivě sbírají zrní.
Během celého tohoto osazovacího období ponechávám holoubata v mírném stavu hladu, ale hladem je netrápím.
Doufám, že těchto pár slov pomůže začátečníkům,
Luka Kapac (sekretář CNTU)
Dnes dopoledne (23.9.07) jsem se v Týništi na ptačím trhu potkal s Pepíkem Veselým a mezi řečí mi znovu připomenul, že bych měl něco napsat o mém letošním rekordu v letu starých holubů. Je to prý po překonání rekordu dobrým zvykem a navíc nebyl první, kdo mě o tohle požádal. Pan Josef Hrabal ze slovenského KCHL reagoval stejně.
Abych pravdu řekl, ten rekord mi spadl do klína. Spíš jsem věřil hejnu mých mladých a se starými jsem toho moc nedělal. Pochopitelně jsem je trénoval, ale neučil jsem je přistávat za tmy a nedal jsem jim dvanácti hodinový trénink na krátké "vykrmení", jen jsem letěl s tím nejlepším, co bylo ten měsíc k dispozici.
Na jaře jsem trénoval 3 hejna. Dvě hejna starých (7 + 4 holuby) a jedno hejno mladých (kolem 15 holubů). Když mluvím o "mých starých", tak mám na mysli holuby narozené v druhé polovině roku 2006 - nejmladší se narodil na Silvestra 2006. Ty starší, narozené v první polovině 2006 jsem prodal členům klubu, aby si z nich něco nachovali.
První hejno 7 holubů se skládalo z linií, které jsem si dovezl z Rakouska od Zlatka Klačara (mistr Rakouska s časem 18.55). Byli to Werfové, Shannon/Hughes, Werf/Hughes a jeden Hughes. Přišel březen 2006 a dravci mi ten měsíc hejno zredukovali na pouhé 3 holuby. Oba červení Werfové byli, jako první, během týdne pryč. Od té doby s červenými nelétám. Zbyl mi jenom sedlatý Shannon/Hughes, modrý pruhatý Werf/Hughes a straka Hughes.
Druhé hejno starých, které jsem trénoval, se skládalo z kříženců Shannon (holub dovezený od Tomici Fajdetiče z Chorvatska) a Mullen/Westicott (holubice dovezená od Mustafy Kuksi z Kosova). Měl jsem 4 přibližně stará holoubata, protože jsem první vajíčka tohoto páru na podzim 2006 podsadil. Hejno létalo velmi dobře, ale nízko - v komínové výšce - do soutěže je taková letová situace na nervy.
První dva závody letošní sezóny jsem odletěl s hejnem číslo jedna. Ten sedlatý Shannon/Hughes byl dost náladový holub a v květnovém rozletu dosedl na špičku smrku nad holubníkem. Nebyl unavený, prostě se mu zachtělo a já musel zapsat čas 15.25 i když zbylí dva holubi měli chuť létat dál. Začal jsem tudíž hledat lepší řešení v kombinaci jednoho z těch nízko létajících kosovských s dvěma osvědčenými Zlatkovými.
Tlačil mě čas, protože jsem potřeboval během měsíce každého z těch 4 kosovských vyzkoušet na prvním hejně. Nebylo ani pomyšlení, že bych takto nesehraná hejna učil přistávat za tmy. Potřeboval jsem jen najít toho pravého, který do hejna padne - tj. půjde s hejnem výš, na pohodlných 100 - 150 metrů, které mi vyhovují. Nerad si totiž vykrucuji krk a namáhám oči.
Povedlo se v pravý čas - ze 4 holubů to byl ten třetí. Nyní jsem měl asi 3 neděle na to ty holuby spolu zalétat. Hejno, se kterým závodím, musí letět alespoň 10x pospolu - jedna z mých zásad - přijde ale dravec a všechno může být i jinak.
Jak jsem již zpočátku řekl, tomuto narychlo ušitému hejnu jsem nevěnoval žádnou obzvláštní péči. Držel jsem se však svých zásad. Na 2 1/2 až 3 lžičky ječmene (nebo diety) tréninkové časy 5 až 8 hodin (podle nálady holubů, počasí a mých časových možností v ten daný den). Trénuji obden a jelikož má týden 7 dní, tak prolet hejna vyjde například na úterý, pátek a neděli. Většinou jsem pánem svého času, což mám obrovskou výhodu, a tak mohu dbát na poměrnou pravidelnost v tréninku i krmení. Tuto pravidelnost podle možností dodržuji.
Krmím zásadně v individuálních boxech. Jedině takto si mohu být jist, že každý holub přijme stejné množství a stejné složení potravy. Krmím za tmy při umělém osvětlení. Krmím málo a z tohoto mála si dobrý tippler musí vybudovat svaly. Potom, při "vykrmení" nabere něco na váze a má z čeho "pálit". Říkám si, že obilniny, jejich složení a množství je pro tipplera jako množství a oktan benzínu pro auto. Naliji do nádrže 10 litrů a dojedu řekněme 100 km. Natankuji 20 litrů a dojedu 200 km. Naliji 17 litrů více oktanového paliva a dojedu třeba taky těch 200 km. Pozor ale, aby nádrž nepřetekla - tippler nesmí mít víc než 27 dkg, aby to byl ještě tippler do soutěžního letu.
Vodu podávám půl hodiny po krmení a nechám ji k dispozici další půlhodinu. Večer po tréninku podávám obyčejnou studniční vodu ředěnou půl na půl s neperlivou vodou Magnesia (elektrolyty nepoužívám) do které na plechovku od sardinek přidám na špičku nože glukózu. Po napojení hejno tipplerů přemístím zpět do tzv. "společenské klícky" za předpokladu, že jsou stejného pohlaví. Tippleři mohou také být zavřeni celý svůj sportovní život v individuálním boxu, ale já toto zatím nepraktikuji. Je možné, že přehodnotím svůj názor, až se mi holubice začnou ve společenském boxu pářit a snášet vajíčka.
Nyní jsem konečně došel k tomu, na co asi čekáte nejnetrpělivěji. Vykrmení před soutěží. Četl jsem mnoho receptů jak na to a každý z nich je trochu jiný - asi se liší podle klimatických podmínek lokality pisatele nebo možností chovatele nakoupit to, co je třeba (ne vše je k dostání všude). Tak asi bude nejlepší prozradit to, co dělám já s tím, co u nás lze koupit lze.
Pořídím si ptačí zob pro kanáry té nejlepší možné kvality, přidám do něj špetku vikve, řepky, semence a rýže - s procenty si nijak zvlášť nehraji. Pak si v lékárně koupím multivitamíny v kapkách pro mimina - to je vše, co potřebuji nakoupit, ostatní mám doma.
Za předpokladu, že létám soutěž v neděli, poslední mírný (cca 5-6 hodinový) trénink proběhne v úterý. Ten den po tréninku, ve 20 hodin, každý z hejna dostane 30 ml kanářího zobu a cca 20 zrnek pelušky a půl hodiny po jídle studniční (nebo odstátou) vodu do které nakapu 7 kapek vitamínů pro mimina na 1 dcl vody. Středa a čtvrtek totéž. V pátek totéž, ale už jen polovina pelušky. V sobotu před soutěží krmím ve dvě odpoledne, aby holubi měli dostatek času vše do rána strávit a pozor - k pití tentokrát už jen čistá voda. Nic víc, nic míň.
V den soutěže probudím hejno hodinu před startem (taky nemám rád, když mě někdo vyžene rovnou z postele do práce). Rozsvítím a nabídnu jim vodu - některý se napije, některý ne. S holuby si povídám. Znovu jim opakuji, aby si dávali pozor na dravce. Pak se jim zmíním o tom, že mám hrozně rád holubí polévku, o moc radši než tu slepičí, a že ten z nich, který mě dnes zklame, se v té polévce zcela jistě octne. Zdá se, že mi rozumí. Asi deset minut před startem holuby přemístím do přepravky, kterou odnesu asi 5 metrů od holubníku na volné prostranství a nechám je do startu zde, aby jejich oči přivykly šeru. V daný čas vypustím. Toť vše. Vlastně ne, tippleři jsou po vykrmení a před startem v přepravce hrozně nabuzení, plní energie a rvou se jako koně. Jednou se mi stalo, že jeden holub startoval s chomáčem peří v zobáku - myslím, že toto je dobré vědět též.
Na závěr bych se ještě rád heslovitě podělil o, podle mne, důležité faktory našeho sportu. A to jsou: trpělivost, pravidelnost, čistota v holubníku, dobrý zdravotní stav holubů, spousta času a práce, znát povahu holubů (někdy se jim nechce "makat", jindy překvapí), "vymáhat" si jejich poslušnost, nepřetahovat tréninky (kromě toho jednoho dvanácti hodinového, který mi určí, kteří holubi jsou pro mne do soutěže a kteří ne). A HLAVNĚ trocha toho štěstí (na obloze žádný dravec a příznivé počasí), které přeji všem.
Jak již jistě všichni víte (píši pro členy KCHT a naše příznivce), že loni na podzim jsme byli já Pavel Motyka a náš předseda Frank Otta na pozvání předního chovatele tipplerů a velkého přítele Franka Otty pana Davida Strossmayera, který je taktéž členem našeho KCHT v příhraničním městě Osijek v Chorvatsku. O loňské cestě a zážitcích už psal Frank a já jen musím dodat, že na přivítaní v Chorvatsku a další příjemné zážitky z Osijeku velmi rád vzpomínám a děkuji Frankovi za to, že se mi rozšířil jak okruh přátel chovatelů tak i obzor vědění o tipplerech.
Letos koncem jara mne opět Frank oslovil a taky přátele Karla Czyže a Pepíka Veselého s tím jestli máme zájem s ním jet do Kosova, že dostal pozvání od uznávaného Balkánského znalce a chovatele tipplerů, jeho přítele Mustafy.
Součásti pozvání byl také příslib, každý kdo pojede si přiveze nějakého holuba na vylepšení svého chovu. Po zvážení mého zdravotního stavu (jsem po infarktu) a načasování zamýšleného výletu jsem se rozhodl, že nepojedu, zkrátka nebudu riskovat v polovině prázdnin, kdy je předpoklad největších veder nějakou nepříjemnou příhodu a k tomu v cizím světě. Avšak jako vždycky mne každý utáhne na vařené nudli i tentokrát jsem nakonec souhlasil s tím, že nás bude víc, bude to levnější více šoféru atd. Nakonec jsme zůstali zase jenom my dva, Karel nedostal volno v práci a Pepík nám onemocněl. A jelikož se sliby plní, tak jsme jeli opět jen my dva, avšak naštěstí Frank dostal skvělý nápad a vzal sebou dceru Laylu a jejího přítele Erika.
A tak poslední červencovou neděli jsme v pět hodin odpoledne vyjeli z Jablunkova směr Kosovo. Slovensko jsme přejeli ještě za denního světla a tma nás zastihla těsně u maďarských hranic na bývalém hraničním přejezdu Šahy. První zastávku jsme měli za Budapešti, kde jsme provedli kontrolu co nám to naše obětavé manželky nabalily, abychom příští tři dny přežili a taky se k ním zase vrátili. Po krátkém občerstvení a dalších náležitostech s cestováním spojených jsme pokračovali směrem na Beograd. První celní kontrolu jsme měli při přejezdu z Maďarska do Srbska, avšak proběhlo to hladce a rychle. Zatím co v Maďarsku platila dálniční známka, tak v Srbsku se platilo mýtné a to čtyřikrát a zpátky dokonce pětkrát, protože jsme jeli trochu jinou trasou, ale to vysvětlím později. K mému údivu všude se už platí eurem. Poslední zastávku na území Srbska jsme měli u města Niš. Nejenom jako příjemný společník, ale i jako vynikající navigátor se osvědčila slečna Layla, která se skvěle orientovala v mapě a bystře reagovala na různá návěstí a směrové tabule. Nejvíce jsem obdivoval Franka, který chudák jel bez vystřídání v kuse. Já jsem původně měl vypomáhat s řízením, avšak bohužel mne tak silně rozbolely záda a nohy, že jsem se cpal prášky a za volant bych se neodvážil. Za svítání jsme se blížili k hranicím Kosova a bylo to hodně poznat také na kvalitě silnice. Na hranici Kosova jsme byli ráno v sedm hodin.
Byli jsme čtvrté auto v řadě, což podle Franka bylo dobré. Zrovna také dojel na celnici z druhé strany autobus plný srbských vojáků a následujících dvacet minut probíhala výměna služeb. Jenom jsme koukali odkud všude se vynořili vojáci noční služby. Z hraničního lesa, z křoví a ranní směna i se psy mizela na jejich posty. Když na znamení celníka jsme vjeli do prostoru celnice, tak první co mi padlo do oka byl tank s českými znaky a přiznám se, zapůsobilo to na mne dost rozpačitě, ale to byl můj pocit. Celníci vystavili Frankovi jejich Kosovské povinné ručení (samozřejmě opět Frank platil) a po prohlídce auta a ověření totožnosti nás všech, každý dostal ještě speciální doložku do pasu a k tomu upozornění, že bez této doložky se zpátky nedostaneme, tudíž hlídat jako oko v hlavě. A tady jsem znovu nesmírně ocenil Frankovu znalost angličtiny bez níž bychom byli ztraceni.
Po odbavení jsme už v klidu pokračovali k cíli naší cesty do druhého největšího města Kosova do Prizren. Krajina je to kopcovitá na první pohled chudý kraj. Občas jsme míjeli hromadné hroby, což působí dosti stresujícím dojmem na Středoevropana narozeného po válce a žijícího v míru a relativním blahobytu oproti tomu čímž jsme právě projížděli. Čím více jsme zajížděli do vnitrozemí, tím více se zlepšovaly silnice a také i prostředí, tím myslím domy, vesnice a městečka. Za zmínku ještě stojí přiblížit označení nosnosti mostů. Jednoduše kulatý žlutý terč (ve skutečnosti tři vedle sebe) , kde na prvním je namalovaný tank a počet kusů, na druhém je obrněný transportér a počet kusů a na třetím je nákladní auto a opět počet kusů. Ze strachu jsem to nenafotil, protože dost často jsme potkávali džípy s vojáky KFOR. Postupně jsme se dostávali do úplně jiného světa. Všude nové domy dokončené, rozestavěné, nová staveniště. Na každém kroku bylo vidět,že v této zemi je obrovský kapitál, elán a poválečná euforie. Moc mne udivil enormní počet nových motelů, hotelů a obchodních domů i když popravdě nevím, kde seženou klientelu, ale oni asi vědí co dělají. Přes všechnu modernizaci ze všech stran člověk cítí Orient, či už minarety mešit, oblečení žen, anebo turecké čepičky na hlavách mužů. Aniž jsme se nadali a byli jsme v cíli naší cesty ve městě Prizren. Zaparkovali jsme na kraji města v boční uličce u zdejší řeky, která protéká městem. Zatím co Frank s rodinou šel za našim hostitelem Mustafou, já zůstal v autě a se zájmem jsem sledoval dění kolem sebe.
Je to město na úrovni asi středně velkého okresního města obklopeného dokola až dvoutisícovými horami (do města se vjíždí a zase vyjíždí jednou cestou a až několik kilometrů za městem je možno změnit směr jízdy) s úžasným okolím. Za městem je vidět ještě zříceniny starého opevnění z devátého století. Na kteroukoliv stranu se podíváte jsou vidět mešity (v podvečer, když svolávají k modlitbám, tak to je nezapomenutelný zážitek až mráz po zádech přechází), některé zchátralejší, některé opravené, krásné. Uličky úzké, které nejsou schopné pojmout obrovské množství aut všech značek a stáří natahaných ze Západu a mezi nimi oslíci s otýpkou roští nebo dřeva a hlavně neskutečný chaos, avšak dopravní nehody žádné! Za celou dobu se mi nepodařilo zjistit jaké pravidlo či zákon v tamních uličkách platí.Oblečení jak ženy tak muži asi tak třicet procent Orient a zbytek Evropa.
Po dvaceti minutách se vrátili už i s Mustafou a po přivítaní jsme odjeli do hotelu, kde jsme se ubytovali na dvou třílůžkových pokojích. Pokoje byly vybavené standardně jako u nás, včetně rádia a televize. Cena jednoho pokoje přijatelná - 25 eur. Po ubytování jsme se s mladými dohodli kdy a kde se večer sejdeme a my s Frankem a Mustafou se vydali za kolegy holubáři - tipplerkáři.
Návštěva byla ohlášena a členové klubu SILVER nás už čekali v jejich krámku SILVER. Přivítali a představili jsme se navzájem a všichni jsme usedli na takové malé plastové stoličky asi pětadvacet centimetrů vysoké (což mi s mým pupkem dělalo nemalé potíže, ale tvářil jsem se statečně) a za chvíli z kavárničky od naproti nám donesli kávu a minerálku a začala velice družná debata, ze které jsem pochopil asi každé páté slovo, ale tvářil jsem se, že všemu rozumím a taky to tak dopadlo, ale to bude později.
Dozvěděli jsme se, že tento sport je v jejich městě velmi populární a že jenom v Prizreni je pět klubů UTK, které sdružují přes osmdesát členů. Také jsme se dozvěděli, že když je závod, tak mají přítomné rozhodčí ze svého klubu a navíc ještě chodí namátkové kontroly z ostatních klubů ve městě, jelikož je mezi nimi velká rivalita, tak ty namátkové kontroly bývají pravidelné. Trochu se divili a kroutili hlavami nad našimi pravidly týkající se rozhodčích (např. čestný systém) a nakonec to pochopili, že my jako prakticky začínající klub máme ze začátku mírnější pravidla.
Asi po dvou hodinách a vypití dalšího šálku kávy (to snad byl čistý kofein) nás odvezli na druhý konec města se podívat na holuby a chovné zařízení jejich pokladníka Besnika, mimo jiné majitele motelu, kde se bylo na co podívat.
Jak jsme později zjistili, tak všichni členové SILVER Team jsou movitější lidé a také kvalita zařízení a vybavení tomu odpovídala. Samozřejmě opět následovala další kofeinová bomba, že už jsem začínal mít o své choré srdíčko strach, ale přežil jsem!
Po prohlídce zařízení a zhlédnutí ukázky letu Besnikových tipplerů se jelo opět do středu města na návštěvu k dalšímu chovateli Kujtimovi.U Kujtima nám byly nabídnuty první holuby, tak jsme si každý něco vybrali a po hodině jsme jeli zpátky do krámku SILVER. Po krátkém odpočinku na malém bobku a nezbytné kávě jsme se vydali na prohlídku Mustafova chovu. Opět perfektní zařízení a krásní holubi a obzvlášť ukázka práce a souhra chovatele s droppery. Chovatel, který se Mustafovi stará o jeho tipplery a droppery nám ukázal, jak mistrně má zvládnuté droppery. Nejméně patnáct-krát je z jejich boxu ve voliéře vyhnal na střechu, v zápětí plechovkou se zrním stáhl na zem a proutkem je v klidu navedl zpět do voliéry a to dvanáct kusů dropperů. Poté nám zase ukázali, které holuby můžeme mít a jestli souhlasíme a stalo se strašné nedorozumění, které mi řekli až před odjezdem a mne to totiž mrzí dodnes. Jak už jsem psal moc té jejich řeči jsem nerozuměl a ten Mustafuv kolega mi ukazoval ty holuby a ukázal na čtyři, které byly bokem a údajně mi říkal, že tyhle ne, ale ostatní ano a já jsem mu na to, tak že ano, že je beru. Tak se stalo, že na druhý den mi tyto holuby dali a až potom mi přes Franka sdělili pro mne dost trapnou příhodu z minulého dne, ale holuby už za nic na světě nechtěli vyměnit, protože jsem host a bylo to moje přání. Tak jsem získal asi moc cenné holuby a zase se potvrdilo pravidlo - hloupý můžeš být, ale štěstí musíš mít. Tím, ale naše exkurze po Prizreni ještě neskončila.
Ještě jsme byli na holubníku Dina a tam jsme se opět přesvědčili, jak vysoko jsou na žebříčku hodnot jejich tippleři. Když jsme dorazili před vrátka do zahrady k Dinovi, tak jsme zjistili, že v zahradě má Dino postavený nový dům, který už má střechu, ale je ještě bez oken, omítky, zkrátka hrubá stavba. A v tom na nás volá a mává vysmatý Dino z okna ve druhém patře. Tak jsme šli za ním a nahoře ve třetím poschodí (u nás by to každý využil na podkrovní byt) nám Dino ukázal své království. Čtyři super vybavené holubníky, každý má výlet na jinou světovou stranu, v každém holubníku jen několik holubů, přehled, čistota a na chodbě samozřejmě připravený vysavač, zkrátka pan holubář, ale to oni tam jsou všichni. A poslední návštěva tohoto dne byla u Adnana, kde jsme se museli přezout a zase to samé, super zařízení, krásné holuby,čistota a nakonec jsme obdrželi jako dar, každý jednoho kvalitního tipplera a po prohlídkovém maratonu jsme šli na večeři. Ještě musím dodat toto: takový pořádek a tak úzkostlivou hygienu jak dodržují tam, jsem ještě neviděl. Když jdete na holubník, který je převážně na patře, nebo na půdě, tak při vstupu na schodiště dostanete od chovatele sandály (svoje boty musíte nechat dole), před holubníkem stojí převážně vysavač a všude naprosto sucho a čisto.
Frank nás pozval na večeři a dali jsme si tamní specialitu, takové malé čevapčiči s pikantní oblohou a k tomu chlebová placka, která se trhá - moc dobré. Píši malé čevapčiči, ale těch malých bylo deset kousků, takže jsme se pořádně nabouchali. S Mustafou jsme se rozloučili a šli jsme na hotel se vyspat. Po koupeli jsme zalehli a spali jak mimina. Dodnes obdivuji Franka jak to po osmnácti hodinové šichtě za volantem ještě všechno zvládnul a vydržel. Možná, že ho při životě drželo to kofi.
Ráno v devět jsme zase měli sraz s Mustafou v internetové kavárně. Když jsme tam došli Mustafa už nás čekal a samozřejmě jsme zase začali obligátní kávou. Po půlhodině jsme se vydali do krámku SILVER, kde se nás ujal majitel a hostitel Muharem a po nezbytné kávě jsme šli v tomtéž domě na poslední prohlídku holubníku a holubů. Myslím, že Muharem má zařízení a vybavení na nejvyšší úrovni.
Mezitím co Mustafa s dalšími jeli pro holuby, já jsem šel udělat ještě pár snímků po městě a pro vnuky koupit nějaké suvenýry. Kolem poledne jsme se vystěhovali z hotelu, všechno naložili do auta a odjeli k Silverovi. Zatím co Frank přebíral holuby a dávali je do přenosky, tak já a Kurtisch jsme šli vyřídit veterinu. Když jsme se vrátili bylo již všechno v autě a připraveno na odjezd. Takže jsme za všechno poděkovali a rozloučili se s novými kamarády. Loučení bylo jako bychom se znali léta a to je na tom našem sportu to nejkrásnější, že máme přátele na celém světě, ať už to je Asie, Amerika, Austrálie atd. Všichni máme stejné zájmy a to je chov ušlechtilého holuba, Anglického tipplera.
Z Prizrenu jsme vyjeli něco po čtrnácté hodině. Zpátky jsme jeli přes Macedonii, takže jsme projížděli znovu vybudovanou Skopii po tom obrovském zemětřesení. Důvodem této zajížďky bylo to, abychom se vyhnuli špatným cestám do Prištiny, kde místy byla pouhá šotolina bez asfaltu a také, abychom se vyhnuli přímému přejezdu z Kosova do Srbska. Zpáteční cesta byla bez problémů až na přejezdu do Maďarska potažmo do EU bylo trochu vzrůšo, ale všechno dobře dopadlo, akorát Poláci mají smůlu, ale oni jsou na to zvyklí.
Doma v Jablunkově jsme byli něco po osmé hodině ráno. Než jsme dojeli domů, tak jsem mobilem poprosil manželku, ať nám k snídani připraví míchaná vajíčka s pažitkou, že máme hlad jako vlci. Snídaně všem sedla a moc chutnala, takže manželka dostala pochvalu. Mladí s manželkou šli do lesa na houby, které zrovna u nás rostly, já šel kolem holubů a Frank si vzal deku a šel si na zahradu lehnout pod jabloň, kde spal tři hodiny aniž se otočil na druhou stranu a vůbec se mu nedivím. Na moji omluvu musím dodat, že do postele nechtěl ač byly připraveny pro všechny. Potom jak se Frank trochu vyspal tak jsme ještě všechny dovezené holuby očkovali Pharmavacem columbi. Mezitím se houbaři vrátili z lesa a nepřišli s prázdnou, takže hříbky z Beskyd putovaly do Hradce. Odpoledne jsme Frankové holuby naložili opět do auta, rozloučili se a výletu byl k o n e c. P.S: Ještě jednou děkuji mému kamarádovi Franku Ottovi za bezpečnou jízdu, krásné a nezapomenutelné zážitky z horkého léta 2008.
Panuje všeobecný názor, že nejlepší holubář je ten, co si v dětství nebo v útlém mládí pořídí určité plemeno, a vydrží u něj až do konce svých holubářských dnů. Ono to má svou logiku, takový člověk se po určitém čase dobere k poznání co a jak se s těmi jeho holuby má, že by to či ono chtěl vylepšit, a tak se snaží své holuby postrkovat k dokonalejší postavě, ještě zářivějšímu lesku a sytější barvě. Ne každý holubář to dokáže, ale bez takových "opravdových" by to prostě nebylo ono.
Já tohle všechno samozřejmě vím, první holuby jsem měl dřív jak školní tašku, a to už je opravdu dávno, jsouc narozen za táty Gottwalda. Mými holubníky prošlo plemen nepočítaně, nikdy mě ani nenapadlo říci si - tak tohle jsou ti praví, u těch zůstanu. Bývalo to právě naopak, vždycky jsem se snažil pořídit si cokoliv co se mě zlíbí a je to právě k mání.
Vyjmenovávat co jsem kdy choval, to bych těžko svedl, pochybuji, že bych si na každé to své bývalé plemeno vzpomněl, ale zajímavé je, že vždycky po pár letech, průměrně pěti, stěhoval jsem na holubník rejdiče. Nebyl jsem zaměřen na určitou skupinu, třeba dle země původu, pokaždé byli ti holoubci jin, a je dost možné, že jsem míval všechno co se tady v té tenkrát dráty obehnané zemi dalo sehnat.
Do "spolku", jak se tehdy říkalo Svazu chovatelů, jsem vstoupil ještě jako školák, několikrát členství zrušil a znovu vstoupil. Prošel jsem téměř všemi funkcemi, proseděl nekonečné hodiny na schůzích, a jistý čas byl přesvědčen, že je to co můžu prožít, je účast na výstavě králíků, holubů a drůbeže. Jak šel čas, přestaly mne ty komunisticko-chovatelské schůze bavit. Neustále se tam něco řešilo, ale slovo králík nebo holub nepadlo nikdy. Na výstavy jsem pořád jezdil rád, ale vystavovat své holuby ani nápad. Oni se na střeše cítili mnohem lépe než v nějaké klícce kde je okukovaly davy. Vyvrcholilo to tím, že jsem se jednou na schůzi pohádal s vesnickým předsedou strany, a mezi chovatele mi nebylo umožněno docházet. Přiznám se, že mi to docela chybělo, aby taky ne po tolika letech.
Přišel r. 89 a já očekával, že tak jak se všechno okolo mění, postihne to i chovatelství. Jenže to byla sakra mýlka, politicko výchovní pracovníci dostali nové tituly a všechno zůstalo při starém, řekl bych až doteď. Jediná změna je ta, že chovatelů je už není sto tisíc ale s bídou pětina. Časem mě to dění kolem chovatelství přestalo zajímat úplně, a několik let jsem nebyl ani na jedné výstavě.
Aby můj chov holubů měl nějaký smysl, rozhodl jsem se, že je budu honit do výšky. K tomu přeci nepotřebuji vůbec nikoho, žádnou ZO, ani ÚV natož pak "Genseka" (generální sekretář). Pořídil jsem si rejdiče z české provinience a tím se poprvé vrátil k plemeni co už jsem jednou měl. Říká se že ti rejdiči vydrží ve vzduchu tak dvě hodiny, a je to i není pravda. Desítky let se ti holoubci chovají ve voliérách pro krásu, ale žádné výkony po nich nikdo nechtěl. Na druhou stranu když se s velkým úsilím trénují, tak by dvě hodiny létat mohli. Já to vím, já si to vyzkoušel.
Pustil jsem se do honění rejdičů a podotýkám že úplně blbě. Ani mne nenapadlo pídit se po nějakých rodách, nebo snad literatuře. Znával jsem holubáře co jako kluk honil s tátou hejno nad Prahou. Vyprávěl mi jak se purclíci vypouštěli hladoví, a aby se neflákali po střechách, práskalo se z klacku a staré kravaty. Domů se lákali na bílého pávíka co on mu říkal "dropper", ale já, protože jsem Čech, vím, že je to vábník. Vyzbrojen těmito informacemi posháněl jsem dvacet holubů asi z pěti chovů a pár dní je nechal zavřené. Žádného pávíka jsem neměl, učil jsem holuby na zvonění zvonu. Jednoho dne jsem je řádně hladové vyhnal z holubníku a za pomoci koženého pasteveckého biče co vydával rány jako z pistole je zvedl do vzduchu.
Na poprvé to byla katastrofa, holubi se rozletěli, posedali po stromech. Zkoušel jsem to znovu a znovu každý druhý - třetí den, práskal bičem a házel po střechách tenisák uvázaný na provázku. Po dlouhých týdnech jsem dosáhl toho, že rejdiči létali všichni, sice zdaleka ne v hejnu a jen pár metrů nad holubníkem, ale přeci jen to byl úspěch. Další krok bylo to, že holubi nelítali každý jiným směrem, ale v jakéms - takéms hejnu. I s výškou to bylo lepší, létali mým odhadem tak šedesát - sedmdesát metrů nad holubníkem, ale výš to nešlo. Aby se rozumělo, bydlím v hlubokém údolí u řeky co teče z východu na západ, a svahy té strže porostlé na vrchu smrky mají vrcholky právě těch sedmdesát metrů. Vítr protahuje údolím ze západu na východ, jenže tam nahoře je to třeba s větrem úplně jinak a holubům se tam z nějakého důvodu nechce.
Přešlo léto a podzim, spadalo listí, údolím vály divé větry. Všeobecně panuje názor, že tou dobou holubi už létat nemají, jenže mě se líbilo jak využívali větru, jak se nechali unášet, prudce stoupat a zase klesat. Napadl sníh, sice jen na chvíli a já nechal rejdiče zavřené. Hned jak se udělalo hezky, byla už půlka listopadu, vyhnal jsem je znovu. Ti mí třepotáci vystoupali k vrškům smrků a v širokém neuspořádaném hejnu kroužili jak už mnohokrát předtím.
Stál jsem na dvoře s hlavou vyvrácenou jako správný holubář a najednou vidím hejnko sedmi holubů létajících ve velké výšce po proudu řeky. Pošťáci co naším údolím létají často to nebyli, to bych poznal, ale že by to mohli být rejdiči, to mě teda nenapadlo. Jenže byli, jen se dostali nad mé hejno začali kroužit. Pěkně křídlo na křídlo, hejn o sevřené a v tom se stal malý zázrak. Moji holubi se jakž takž srazili a vystoupali k cizímu hejnku. Chvíli tak kroužili a já na to civěl s hubou div ne otevřenou, a bodejť by ne, vždyť to bylo to nejhezčí co mi mí rejdiči předvedli. Pak mne ale trklo, co když ti cizí profíci ty mé odtáhnou? Začal jsem zuřivě zvonit a mé hejno díky hladu poslušně sestupovalo dolů. Cizí holubi ještě párkrát zakroužili a vydali se kamsi za svým cílem. Jen mi bylo divné že ač původně letěli z východu na západ, odbočili teď o devadesát stupňů, přesně na sever. Jenže jich bylo jen šest, toho sedmého stáhli mí holubi dolů. Na holubník nesedl, zůstal hned vedle na jabloni. Vydržel tam asi půl hodiny aniž by se pohnul, přešlápl nebo otočil hlavou. Pak se zvedl a zamířil neomylně tím samým průsmykem jako těch šest.
Nikdy předtím jsem takového holuba neviděl, začal jsem se poptávat, hledat v knihách. Na naší jabloni tenkrát seděl s největší pravděpodobností tippler, a já se začal pídit po dostupných informacích. Nastudoval jsem, jak se to vlastně s vysokoletci má dělat, stávající hejno svých rejdičů jsem rozdal po kamarádech a do jara si sehnal tipplery.
Od té doby uběhl nějaký čas a já už o tipplerech leccos vím. Než o nich budu vědět hodně uteče ještě nějaká ta voda, ale mne to nějak netrápí. Tippleři se mi líbí, soužití s nimi mne naplňuje a tak vůbec nepřemýšlím o tom že bych je zaměnil za jiné plemeno. Dost dobře nevím za jaké, neznám lepšího rejdiče, i když, kdo ví !
Z mého bydliště do Dolního Dvořiště, kde bydlí Sabidin Tafallari, nový český rekordman, to je vlastně napříč naší vlastí, od Polska k Rakousku. Pro úplnost musím uvést, že tuto cestu jsem podnikl na přání předsednictva KCHT, jako inspektor. Písemné zmocnění k inspekci jsem obdržel od Václava Gaudla. Dalo se předpokládat, že Tafi, jak mu někteří členové důvěrně říkají, má velké ambice zalétnout velmi dobrý čas, neboť v květnu zalétlo jeho hejno do tmy, ale pro starý letový formulář mu nemohl být čas uznán a došlo k diskvalifikaci.
Na cestu jsem vyrazil v pátek 18.6.2010, abych se ubytoval téměř v sousedství čp.59, kde Tafi bydlí a chová tipplery. Přesun, ubytování a vše probíhalo v utajení pro soutěžícího, který sice mohl tušit kontrolu, ale nikdo ho nekontaktoval. Ještě v pátek jsem si vytipoval místa, z kterých jsem mohl nepozorovaně sledovat start a vlastní soutěžní let. Těmi místy byla lavička v parku pod kostelem, odkud jsem měl dobrý výhled na čp.59 a jeho vchod. Pak roh pohostinství U selského dvora, který je vzdálen nějakých 50 m od holubníku a je z tohoto místa téměř detailní výhled na celé dění kolem holubů. Posledním místem, pak byl "balkon"- podesta vnějšího zastřešeného schodiště penziónu, kde jsem byl ubytován v podkroví. Odtud byl pohled ze zadní strany na čp.59 a zastřešení "balkonu" mi v době deště dávalo možnost bez problémů sledovat létající hejno.
Tipplerkáři jsou všichni velcí nadšenci, neboť musí tréninku a soutěžím věnovat hodně času, kdy "normální" lidé už a nebo ještě spí. A právě LD, je tím největším svátkem, kdy na severní polokouli, je doba nejdelšího denního světla a tedy i možnost dlouhého soutěžního letu. I já patřím mezi ty, kterým nedělá velkou potíž ranní vstávání a tak v sobotu 19.6.2010 jsem byl na svém stanovišti "U selského dvora" ve 3:30, abych sledoval vše ještě před startem. Na holubníku se již svítilo a Ford Focus Tafiho, nebyl vidět. Ve 3:50 Focus přifrčel a z něho vystoupil Tafi a ještě jedna postava o francouzských holích. Oba zašli do domu, aby těsně před 4 hodinou vyšli na dvorek. Sledoval jsem pod deštníkem hodinky a byl jsem zvědav, zda dojde ke startu, když byla ještě úplná tma a pršelo.
Přesně ve 4:00 bylo vyhozeno soutěžní hejno do vzduchu a ztratilo se ve tmě. Jak později Tafi říkal, hodně váhal, zda má vůbec odstartovat, ale risknul to. Pro tmu jsem nemohl sledovat letící hejno, ale ve 4:25 jsem tipplery uviděl, jak v dešti prolétají nad holubníkem. Jak to vyžadovala situace, měnil jsem svá stanoviště, aby si mne nikdo nevšiml. Tak střídavě za slabšího deště, mrholení a zatažené obloze proběhlo celé dopoledne, kdy nějaký čas bylo i polojasno. Hejno kroužilo velmi spořádaně kolem holubníku a prakticky ze všech svých stanovišť jsem jej měl stále na dohled. Stejný obrázek trval do 16 hodin, kdy jsem se představil u soutěžícího a při této příležitosti poznal i jeho rozhodčího p. Německého. To byla ta postava o francouzských holích, kterou přivezl Tafi ve 3:50 hodin. V tu dobu zde byl na návštěvě a pozoroval let člen KCHT, pan Bohdal. V souladu s instrukcemi, jsem zadal rozhodčímu znalostní test pravidel KCHT. Po vyplnění testu, jsme společně sledovali let hejna, které se stále drželo u domu, takže pro rozhodčího i pro mne bylo velmi jednoduché sledovat jeho let.
Počasí se neumoudřilo a stále se střídaly dešťové přeháňky, zataženo a chladný vítr. Počasí skutečně pod psa, v tuto roční dobu. Jak se blížil soumrak, Tafi začal být nervózní, jak se mu podaří "stáhnout" hejno, aby zaskočilo podle pravidel. Chtěl zaletět 18+ a to bylo jistě do tmy. V tomto počasí tma a špatná viditelnost nastali již ve 21:45. Hejno, bez ohledu na počasí, si stále drželo tempo a létalo v celkem malých kruzích kolem holubníku. Přes den jeden holoubek měl tendence k přistání, ale vždy zbylí dva jej opět strhly do potřebné výšky. Ve 21:23 byla rozsvícena podpůrná světla (doba kdy rozsvítili pouliční osvětlení), která osvětlila střechy holubníku. Sledování holubů bylo obtížnější, ale stále letěli v dobrém tempu. Tafi se stále rozhodoval, zda let neukončit třeba v 21.45, ale pak to risknul a droppery vyhodil na střechu v 22.01, tedy 3 minuty po oficiální době tmy, za deště a teploty 10 st.C. Za minutu přistál na střechu B7711/09, který zaskočil do holubníku ve 22:10, kdy se na střeše objevil B7724/09 a po 16 minutách zaskočil. A nyní začaly horké chvíle. Třetí holub nebyl vidět a to by mohlo zmařit tento dlouhý let. Těsně před 22:30 se konečně ukázal KCHT 705/09a začal kroužit nad střechou domu, kam dosedl ve 22:33. Tafi si částečně oddechl, ale ještě nebylo vyhráno. Ty minuty do 22:44, kdy zaskočil i poslední, byly pro něho snad nejdelší v životě a radost neznala mezí. Spolu s ním se radovala i jeho žena, která se spolupodílela na tomto rekordním letu nemalou měrou, neboť to byla právě ona, která pomáhala při všech tréninkách. V té euforii, s trochou nadsázky, vyslovil Tafi svoji další inspiraci: "A hurá na Shannona…!"
Soutěžící i rozhodčí ještě naposledy zkontrolovali úplnost všech záznamů, čísla soutěžících holubů, podepsali letový protokol a Tafi si pozorně přečetl můj zápis a podepsal. A to byl konec rekordního letu a soutěžní soboty. Vlastně ne úplně. Tafi odvezl rozhodčího do Horního Dvořiště a já se rád přidal, abych si prohlédl chov poštovních holubů p. Německého. Čas rychle uplynul a zpět v penziónu jsem se ukládal ke spánku čtvrt hodiny po půlnoci. Ráno mě čekala cesta domů, odeslání zápisu ze soutěžního letu Václavu Gaudlovi a finančních podkladů pro Pavla Motyku.
Jako dlouholetý holubář, i když ne tipplerkář, jsem měl to štěstí vidět na vlastní oči dvakrát hejno letící po oficiální hodině tmy. V minulém roce jsem byl rozhodčím u Franka Otty, kdy se však nepodařilo zakončit let podle pravidel. Až letos u Tafiho jsem viděl i tu parádní koncovku. V obou případech jsem obdivoval perfektní letový výkon soutěžních hejn a zápal obou chovatelů pro tipplery. Časem 18+ se KCHT zařadil mezi vyspělé světové kluby chovatelů tipplerů a věřím, že čas 18:01 je inspirací, pro další zlepšování a pro velkou gratulaci Tafimu.
Při své inspekční cestě, kdy jsem pobýval na pozemku soutěžícího, jsem si prohlédl tipplery, jeho holubník a dal Tafimu slib, že napíši článek pro oběžník KCHT a on mi sdělí něco o sobě, holubech a pořídí fotky, aby se se všemi podělil o své zkušenosti a úspěch. Tuto část informace jsem nazval: Slovo chovatele.
Josef Beran
Fotografie rekordního hejna
Mnozí při vyslovování mého jména si uvědomují, že pravděpodobně nejsem rodilý Čech, i když mám české občanství. Pocházím z Kosova a Čechy jsou mojí druhou vlastí od roku 1990. Již v Kosovu jsem se bavil s chovem srbských vysokoletců a jak šel čas, tak se můj zájem přesunul k tipplerům. V roce 1992 jsem se oženil v Českém Krumlově, zplodil syna, snad budoucího holubáře. Jak čas ukázal, k holubům nemá žádný vztah, tak snad můj druhý, malý syn Adrian, bude se mnou holubařit. Ale to již předbíhám dobu, neboť ihned po svatbě jsem si postavil holubník, kde jsem choval české bubláky a brněnské voláče.
Jednou jsem šel se ženou na nákup a tak jako každý správný holubář, svým zrakem sledoval oblohu. A tu jsem bezpečně poznal hejno letících tipperů. Ženě jsem řekl, že mám něco důležitého na práci a šel jsem sledovat, kam hejno dosedne. Po několika hodinách hejno dosedlo, ale holubník jsem neviděl, jen slyšel vrkající holuby. Nicméně bránou jsem vešel do zahrady, kde za domem byl holubník, abych se přesvědčil, že se skutečně nemýlím. U domovních dveří jsem zazvonil a seznámil se, dnes již s dobrým známým, Waltrem Kölblem. Od něho jsem si zakoupil pět párů tipplerů. Létali hodně vysoko a asi měli něco společného s linií Lowat. V roce 2000, jsem byl nucen odejít za prací mimo republiku a tak můj chov zanikl, abych se opět vrátil v roce 2003 a v Dolním Dvořišti nejdříve bydlel v podnájmu a později zakoupil starší dům, který postupně opravuji. Souběžně s bydlením, jsem vybudoval holubník v přízemí, kde jsem měl problémy se zaskakováním. Proto jsem vybudoval jiný o patro výše, který mi nyní slouží.
Vlastní začátek holubaření v Dolním Dvořišti byl opět spojen s několika páry poštovních holubů, které rád využívám jako chůvy. A pak začaly nákupy tipplerů. Dovezl jsem si pět párů modrých pruhových od Waltra a obrátil se telefonicky na Pepíka Veselého, který mi doporučil M. Nečeradského, který má k dispozici nějaké žluté. Pro ty jsem zajel vlakem do Prahy. Následovalo seznámení s jedním Chorvatem žijícím v Rakousku, který mi zprostředkoval dovoz holubů z Chorvatska linií Boden, Shannon a Lowat. Od něho jsem získal 3 páry, většinou křížence těchto linií. Jeden z nich, šiml, je veden liniově J. Boden a je otcem dvou holubů, kteří zalétli CZ rekord o/b 18:01. Následovali návštěvy tipplerkářů v Rakousku, Švýcarsku, Německu a také v rodném Kosovu.
Z nakoupeného materiálu jsem měl dost radosti, ale také hodně starostí. Zkoušel jsem různé kombinace, v sezóně jsem i několikrát přepároval, vše pečlivě evidoval a hodnotil. Ukázalo se, že budu odchovávat od 5 párů, které mi dávaly silné a vytrvalé odchovy. V minulém roce létali mladí tak, že by překonali stávající rekord mladých, ale protože na trénink jsem neměl moc času, byla většina pokusů DQ. V letošním roce se do tréninku zapojila moje žena a to je ten důležitý činitel, kdy se podařilo zaletět 18+, včetně přistání a zaskočení, dle pravidel KCHT.
A tak se dostávám k letošní soutěžní sezóně, která pro mne začala již na přelomu ledna a února. Pokud nebylo vysloveně hodně sněhu na střeše a velký mráz, trénoval jsem celkem pravidelně. První fáze, asi 5 tréninků každý druhý den cca 6+, druhá fáze, kdy holuby létali bez problémů 6+ s dvoudenní přestávkou do 10. tréninku. Třetí fáze délka letu 8+ s dvoudenní přestávkou.
Čtrnáct dnů před LD jsem si udělal test, jak na tom holubi jsou. Vypustil jsem je mezi 6 a 7 hodinou a pozoroval, kdy již nebudou mít chuť létat a hodil jim droppery. Pak následovaly 3 dny volna. Poslední fáze před soutěží byla opět s dvoudenní přestávkou mezi lety dlouhými 10+ až 12+. Čtyři dny před vlastní soutěží, byl odpočinek a silnější krmná směs. Pokoušel jsem se, aby holubi pochopili, že se přistává nejdříve ve 22 hodin. Často jsem trávil tréninkem čas do půlnoci a déle, často za deště a sněžení. Nicméně, jak říká jedno české přísloví, "trpělivost přináší růže" a to se vyplnilo právě na LD.
Pro letošní soutěže o/b jsem měl připravena dvě hejna. 4 holubice a 4 holuby. První soutěž letělo hejno holubic, kdy letěli "jen" 14:24. S tímto časem jsem nebyl spokojen a při tréninku jsem zjistil, která holubice dělá chybu a tak byla z hejna odstraněna. Při tréninku jsem ztratil z hejna holubů 1 kus, který po přistání v noci a novém vzlétnutí s tipplerkou, která se omylem dostala na střechu s droppery. Oba jsem je už nikdy neviděl. Druhý holub začal dosedat, kdy se mu chtělo a proto byl vyřazen. Čtyři dny před květnovým závodem, vypustila žena k tréninku 3 holubice. Jedna se při tréninku oddělila a nebyla vidět. Po telefonu jsme se domluvili, že se nic neděje, že večer bude doma, ale nebyla a to už nikdy. A tak jsem měl k dispozici dva holuby a dvě holubice. Rozhodl jsem se pro kombinaci 2,1 a letěl v květnu čas 18:09. Bohužel jsem vyplnil špatný Letový formulář a tak oba tyto výkony (duben a květen) budou i nadále neoficiální, ale pro mne a další směřování chovu, důležité. I na "dlouhý den" jsem vypustil dva holuby a holubici a tentokráte se povedlo vše podle pravidel.
Stejnou důležitost, jako množství nalétaných hodin v tréninku, má správné krmení jednotlivců a to individuelně v boxech. Nejdříve jsem se snažil"okopírovat" krmení od rekordmanů DFU, TUA, CTU, HTS a UTK, kteří mi sdělili, jak krmit. Bohužel, jejich recepty jsou často protichůdné. Jediné v čem se jednotliví chovatelé shodují, je vybudovat poslušnost na ječmenu a jím korigovat délku letu. Já osobně používám pro krmení běžně prodávané krmivo pro pošťáky superdiet. Jeho množstvím a ječmenem, pro jednotlivé kusy, reguluji délku letu a individuálně přidávám velmi opatrně i jiná zrna. Jako kukuřici, pelušku,semenec atd. Zkrátka, žádný zázračný recept pro krmení nemám. Snažím se, aby holubi nebyli překrmeni, ale aby jim nic nescházelo. Proto pro každého jednotlivce použiji mnohdy různá množství superdiet a ostatních zrnek. Neumím ani zpětně popsat, co kdy jsem komu podal. Zkrátka každý u svých tipplerů a ve svých podmínkách, si musí vyzkoušet a vypozorovat, co jim vyhovuje a znát také pravděpodobnou předpověď počasí pro soutěžní den, aby mohl zareagovat správně při krmení.
Podle vyprávění Sabidina Tafallariho zapsal Beran J.
"Vy tři jste pěkní klikaři, a obzvlášť Tulák," řekl starý, tmavě zbarvený holub poté, co se jednoho dne společně vrátili z krátkého proletu.
"Proč?" zeptal se Tulák.
"Protože jsem nedávno slyšel šéfa, jak říká, že s tebou nemůže počítat - odtáhl jsi celé hejno z dohledu. Asi proto ti začal říkat Tulák."
"No a proč jsme tedy klikaři?" ozvali se Střihač a Pavouk jedním hlasem.
"Protože šéf změnil názor a vybral vás tři do srpnového letu mladých. Já jsem pro něj letěl v Poháru starých před dvěma lety, když jsem ještě soutěžil. Zaletěli jsme přes osmnáct hodin. To bylo tenkrát vedro, chlapci! Vedro, to je slabé slovo - a když si šéf přinesl domů pohár, pořád kolem něj poskakoval a každému se chlubil. Chudák Strakouš, loni ho dostal jestřáb. A Moučka narazil do drátů a od té doby si nezaletěl.
"Neříkej nám, že jste zaletěli tak dlouho, starouši!" provokoval Pavouk.
"No ba, zaletěli a vy budete muset zaletět skoro stejně tak dlouho nebo budete v průšvihu. Pozor, ticho, jde sem šéf s nějakým kamarádem."
"A tady jsou ti tři, s kterými poletím v srpnu. Je u nich na hejně jeden starý holub, protože mladý Tulák, jak mu říkám, má tendenci zalétávat daleko z dohledu.
"Aha," řekl jeho kamarád, "ale teď už je na čase nechat je létat samotné, nemyslíš?"
"Ano, ano," přitakal šéf, "ode dneška na to budou sami."
"Co předvedli dnes při zkušebním letu?
"No, nikde to nerozebírej, ale vybral jsem tři borce - ne moc krásný na pohled, ale prohlédni si tohohle" a vzal Střihače do ruky.
"No né, ten je bezvadnej," řekl jeho kamarád. "Hluboký hrudník, pěkně dlouhá křídla a všechny letky nahoru."
"A tohle je Pavouk, syn jednoho, který létal velice dobře, ale pak naletěl do elektrických drátů. Teď už od něj jen odchovávám."
"Hmm, ten taky nesedí v ruce špatně," uvažoval nahlas návštěvník.
"A tohle je Tulák, jak mu říkám, a jestli nic v srpnu nezkazí, vše bude tak, jak má být."
"Proč to s ním chceš riskovat," zeptal se kamarád, "když máš v holubníku tolik jiných na výběr?"
"Nevím," řekl šéf. "U těch prvních dvou jsem si jist. Zbytek mladých jsem prošel, u každého jsem se pozastavil a řekl si: "Ten není jako Tulák". A když je vezmu do ruky a prohlédnu si jejich křídla, Tulák pokaždé vyhrává. Na jeho křídla nemají."
"Nu, hodně štěstí. Jones mi říkal, že tam letos má několik bezvadných vytrvalců a minulý víkend jsem byl u Browna a ten tvrdí, že má špičku. Škoda, že se mi před týdnem ztratilo celé hejno. Možná, že bych vám všem dal na frak."
"Tak a teď to víte," řekl starý holub, "slyšeli jste jak šéf řekl, že od teď létáte sami? Poslechněte mou radu - když uvidíte starou samici pávíka na střeše a uslyšíte šéfa pískat, leťte hned domů. Taky můžete čekat, že vás ode mne odloučí a když vás dá do tmy nepropadejte panice. Je to směšné, ale když jsem byl takhle zavřený, tím víc jsem si vážil denního světla ve kterém jsem pak létal jak dlouho jen to šlo."
Večer šéf starého holuba odnesl pryč a Tulák s jeho kamarády dostali k večeři ječmen, ve kterém byly namíchány tvrdé drobky chleba.
Na takovou stravu si trochu postěžoval jen Pavouk, pak ale všichni jako jeden muž nadávali na slané pití do kterého byl přidán čaj z Routy vonné.
Následujícího dne (pondělí) dostali stejnou dávku a jedli až za tmy pod silným světlem.
V úterý nadávali zase, ale tentokrát kvůli tomu, že jídla byly pouhé tři-čtvrtiny. Pak ale dostali přidáno, a těch pár hrášků navíc a pak čisté vody k pití si vážili.
Ve středu ve čtyři odpoledne přišel šéf a dal jim napít. V pět je vypustil se prolétnout.
Ó jak byli rádi, že opět vidí slunce. Když nabírali výšku Tulák prohlásil "Létal bych stejně dobře i kdybychom nežili ve tmě." Pavouk mu odpověděl "Mýlíš se, z tý tmy ses zbláznil a teď jsi jak utržený ze řetězu." Střihač podotknul "jestli pánové nepoletíte pomaleji, tak se trhnu a létejte si sami dva. Aha, teď už to je lepší - držme se pohromadě, můžeme si tak v letu povídat."
"Máte hlad?" zeptal se Pavouk. "Já ano a už se stmívá. Nesletíme trochu níže?"
"Ano, ano," povídá Tulák, "myslím, že jsem zahlídl pávici. Ano, je tam. Za mnou kluci, slyším, jak šéf píská."
"Jak dlouho si myslíte, že jsme dnes letěli?" zeptal se Tulák. "Šéf říkal, že čtyři a půl hodiny," odpověděl Sřihač, po večeři z pšenice a hrachu, které následovala čistá, výborná voda.
Ve čtvrtek ráno dostali trochu suchých chlebových drobků s natvrdo uvařeným a nasekaným vajíčkem. Pavouk večeři zhltnul a pak prohlásil, že by se teď něčeho dobrého napil. Nic ale nedostal.
Čtvrteční večeře se opět skládala z pšenice a hrachu a čisté vody k pití.
V pátek snídaně nebyla. To se nelíbilo Pavoukovi, když pomyslel na snídani den předtím. Šéf byl ale ohleduplný a v jednu odpoledne jim přinesl pití.
"Tohle vypadá, že jdeme zase do práce," prohodil Tulák a měl pravdu. Ve dvě hodiny šli do vzduchu.
Po těch dnech strávených v boxech z toho měli takovou radost, že zalétli hrozně daleko a málem ztratili orientaci.
Střihač začal obviňovat Tuláka, ale ten odpověděl, "Už jsme byli dál než teď. Byly tam lesíky a zahrádky plné růží, které tady nahoře tak krásně voněly," zavzpomínal. Pavouk ale prohlásil, že má hlad a že si šéf bude lámat hlavu nad tím, kde teď jsou.
"Dobrá," řekl Tulák, "jestli se vy dva chcete vrátit, budu držet partu. Panebože, viděli jste to? To byl jestřáb - rychle nahoru nad něj a šupem domů."
Když dolétli domů, byla už skoro tma. Měli štěstí, jestřáb se za nimi nepustil. Šéf s pávicí na ně čekali a když zaskočili do holubníku pěkně jim z plic vynadal za to, že byli tak dlouho pryč. Pak dodal, "Jestli mi tohle uděláte v pondělí a budete zas tak dlouho z dohledu, diskvalifikujete mne."
"Vidíš, co jsme ti říkali," řekl pak Sřihač a Pavouk Tulákovi, "my to tvoje tuláctví schytáme s tebou. Co by ale šéf řekl, kdyby věděl, že jsme měli společnost jestřába?"
Po večeři, která se skládala z pšenice a hrachu dostali vodu do které bylo nakapáno pár Parishových kapek. Pavoukovi ta voda tak zachutnala, že se napil třikrát.
V sobotu ráno se jejich snídaně skládala ze semence a pšenice a nebyla voda. K večeři byly drobty suchého chleba, semenec s pšenicí a voda k pití.
V neděli v poledne byli nakrmeni prosem, semencem a pšenicí a opět napojeni čistou vodou.
V pondělí měli k snídani směs semence a pšenice, ale vodu nedostali. K večeři byly suché chlebové drobky, semenec a pšenice, a až pak voda k pití.
K nedělnímu obědu dostali proso, semenec a pšenici a k pití čistou vodu.
"Tohle je paráda," řekl Pavouk, "jídlo v tuto dobu." Ale k večeři byl zklamán, nebylo nic, ani pití.
V pondělí byli vzbuzeni v půl čtvrté. To snad ani není pravda!
Šéf si je pečlivě prohlédl a chvíli si s nimi povídal. Zapsal si čísla kroužků, očistil jim nožičky, roztáhl křídla a podíval se jim do oka. Pak jim dal snídani. Nejdřív chlebové drobky, pak trochu semence, a pak trochu rýže a pšenice.
Střihač nic nechtěl. Kvůli tak časnému vstávání byl naštvaný a rozmrzelý. Tulák ho ale povzbuzoval, "Střihači, přece to nenecháš Pavoukovi. Slyšel jsem šéfa říkat, že za chvíli letíme. Přece se nechceš vracet domů k snídani. Jestli to uděláš, zakroutí ti krkem, však víš, co ty na to?"
To zabralo. Střihač začal zobat a pak se v klidu napil osvěžující čisté vody.
V pět ráno přišel nějaký cizí člověk. "Co nám asi tak přinesl na zub?" ptal se Pavouk. "Ty bys furt jenom žral," povídá Tulák, "to je rozhodčí, přišel zkontrolovat kroužky a zapisovat čas. Posadí se a bude se na nás koukat jak létáme."
"Je to tak," dodal Sřihač, "a musí nás vidět každou hodinu, takže Tuláku, zapomeň na ty tvoje lesíky a růžové zahrádky."
Šéf jim ještě jednou nabídl pití a přesně v pět patnáct je vypustil. U země se držela poměrně hustá mlha a za chvíli Pavouk konstatoval, že je provlhlý. Tulák si z něho dělal legraci, "to se jen potíš, protože jsi přežranej a tlustej," a Střihač navrhl, aby vylétli výše. Pavouk souhlasil, za předpokladu, že se jim neztratí ty čáry na zemi z dohledu. Tím myslel železniční koleje.
Tulák pořád chtěl k těm svým růžím a po nějakou dobu hejno letělo neklidně. Dole pod nimi šéf v duchu proklínal Tuláka a jeho nadávky sílily při pohledu na Jonesovo hejno, které létalo v pevné formaci. Rozhodčí se zeptal, "Co je s vámi? Myslíte, že to vaše hejno půjde brzo dolů?"
Šéf odpověděl "Všechno bude v pořádku, jen aby ta mlha už rozplynula i tady." Na vrcholu nedalekého kopečku bylo tou dobou již jasno.
Prošli se nahoru na pokraj vřesoviště a tam už také byla vidět modrá obloha. Nebylo těžké rozpoznat hejno Brownovo a Jonesovo od šéfova, Všichni holubi létěli nádherně. Znenadání vyšlo z mlhy slunce a bylo vidět, že se i šéfovo hejno uklidnilo.
Přišlo poledne a Pavouk začal teskně myslet na včerejší oběd, ale jeho kolegové mu připomněli, že jedl ráno a to ho uklidnilo.
Ve čtyři odpoledne si byl Pavouk jist, že vidí na střeše pávici, ale bohužel se opět mýlil. Byla to šéfova Leghornka, která se nějakým způsobem dostala na střechu k zaskakovací kleci, a Tulák se Střihačem si z Pavouka začali dělat legraci, že nerozezná slepici od holuba. Přesto slétli o trochu níže, aby lépe viděli, jak šéf žene slepici smetákem dolů.
"Tohle mě už nebaví," řekl Tulák, "letím se podívat na moje růže. Poleťte hoši, nebojte, vrátíme se včas." A aby trochu změnili ten monotónní výhled, vydali se na cestu.
Šéf uviděl jejich přímočarý let a hned věděl, co to znamená. Přísahal Tulákovi hrozné věci. Mezitím hejno z přímého letu vyrušilo hlučné monstrum, které se k nim po obloze hnalo směrem od růžových zahrad. Nic podobného předtím neviděli a vystrašení k smrti vystoupali do neuvěřitelné výšky.
Tam narazili na hejno Brownovo a to jim řeklo, že to je letadlo. Jednou se ním už setkali a, i když jim nic neudělalo, stejně ten aeroplán neměli v lásce.
Jonesovi holubi jim také mezi řečí prozradili, že chvíli létali společně s Brownovým hejnem a že jeden z nich je nějaký churavý a bude se muset vrátit domů.
To bylo kolem páté odpoledne a dalo se tudíž počítat s tím, že Brownovi holubi vypadnou ze hry. Jak si tak povídali, ani si neuvědomili, že slétli níže a že se na ně žene velké hejno pošťáků.
Našim hrdinům se nikdy tento typ holuba nezamlouval a tak se před nimi rozprchli po celé obloze.
Po nějaké té době se Tulák a Pavouk zase spojili, ale chudák nervózní Střihač úplně propadl panice a přidal se k Jonesovu hejnu.
Šéf to vše ze země sledoval. Už bylo sedm, Brown to zabalil protože jeden z jeho holubů odpadl, ale Jonesovo hejno stále létalo zčerstva a s ním bohužel i Střihač.
Tulák se vrátil k svému plánu navštívit růžové zahrady a řekl to Pavoukovi jako kdyby slyšel dole šéfa říkat " ten malej ďábel se nikdy nezatoulá, když to od něj potřebuju."
Pavouk, mysle na svou večeři, měl zprvu námitky, ale pak se podvolil a jako střela spolu vyrazili načichat se vůní zahrádek.
Cestou zpět se k nim přidal Sřihač, který se před chviličkou oddělil od Jonesova hejna a hledal je. Byl hrozně rád, že opět vidí své kamarády a hned je informoval: "Jonesovi holubi si povídají o tom, že už poletí domů."
Tulák mu řekl, "Nevěř jim. Jestli na to mají, budou nás chtít porazit." Začal již padat soumrak, k šéfovi dorazil poslíček se zprávou "Jones je nervózní protože jeho holubi vysunuli podvozek a koukají, kde by přistáli."
V tuto chvíli obě hejna létala již patnáct a půl hodiny, ale naše hejno bylo lepší. Jones však zatím nechtěl vypustit droppery, protože by si tak musel okamžitě zapsat čas.
Patnáct a tři čtvrtě hodiny! Chudák Střihač nebyl nikdy takhle pozdě ve vzduchu a země pod ním mu začala připadat hrozivě a tak začal nabírat výšku. Jeho kámoši mu sice řekli "neblbni", ale následovali ho.
Mysleli na šéfa a natáčeli hlavu, jestli někde nezahlédnou pávici anebo neuslyší-li šéfa pískat. Copak je už nikdy nezavolá?
Jeden z Jonesových tipplerů sebou bouchnul na břidlicovou střechu domku - naštěstí v předepsané vzdálenosti od holubníku - a ti druzí dva přistáli o dvě minuty déle tam, kde měli. Jejich čas byl 16 hodin 5 minut.
Tulák za přeletu i v té tmě poznal Jonesovy holuby na střeše a zavýskl "vyhráli jsme kluci" a pak hejno zakroužilo párkrát nad domácím holubníkem, uvidělo pávici a slyšeli šéfa pískat jak o život.
Pavouk zajásal, měl už obrovský hlad, ale chudák Sřihač velmi znervózněl a když Tulák s Pavoukem motýlkovali nad přistávací plochou, bál se dosednout a strhnul sebou ty druhé dva opět do výšky.
Touto dobou už nebylo možné kvůli hluboké tmě letět daleko. Kdyby tak učinili, ztratili by se. Copak nikdy nedosáhnou domovského holubníku? Pavouk se konečně rozhodl, potlačil strach a dosedl v čase 16 hodin 15 minut.
Po něm přistál Tulák, ale chudák Sřihač měl s přistáváním problémy. Když se přiblížil k domácí střeše, holubník jakoby povyskočil a zdálo se, že ho chce bouchnout. Střihač strachem poodlétl. "Ten nedosedne," řekl šéf a požádal rozhodčího, aby ho diskvalifikoval. Ten ale nesouhlasil "Chce to trochu trpělivosti. Vždyť toho holuba pořád vidíme." A byl to opět Tulák, kdo přišel Střihačovi na pomoc. Začal si na střeše namlouvat pávici a když Střihač svého parťáka slyšel milostně vrkat, aniž by ho pořádně viděl, bylo to na něj už moc a rychle dosedl. Vyhráli!
Ó, jakou radost šéf měl, jak je všechny hladil - lakomého Pavouka, nervózního Sřihače i toulavého Tuláka. Ukazoval je všem svým přátelům a ti se s nimi u poháru fotografovali. Vyhráli a šéf vždycky rád všem zopakuje příběh o jejich pozoruhodném výkonu v ten den, na který se nikdy nedá zapomenout.